ZÁPISKY Z CEST

Cesta první - vinařství Senator

Vyrazili jsme kolem osmé hodiny. Standardní cesta přes Maďarsko utekla rychle, jako obvykle. Směr na Arad má tu výhodu, že neprojíždíte Budapeští a jedete rovnou dál po obchvatu směrem na Szeged. Před hranicemi Rumunska ve vesnici Mako nás na maďarsky neobvyklé poměry přivítala neskutečně rozbitá silnice, kdy jedete rychlostí 30km/h, což je po 5 hodinách jízdy po prvotřídní dálnici docela slušný kontrast. Rumunské hranice jsme překročili bez problémů, v jedné z mnoha směnáren vyměnili peníze a v naší oblíbené, žluté pumpě společnosti Petrom, dali vynikající automatové kafe za 2 Lei.

Další cestu jsme zvolili po dálnici směrem na Temešvár, což google nabízel, jako nejrychlejší variantu, nicméně nebyla to asi ta pravá volba, protože trasa po dálnici sice ubíhá rychle, ale směrem na jih se východnímu cíli zase tolik nepřibližujete a následující serpentíny silnice směrem na Devu vás zpomalí natolik, že tato trasa je nakonec možná stejně pomalá, jako trasa přes vesnice z Aradu do Devy, kde žádná dálnice není. To však bude platit jen do okamžiku, než budou všechny úseky dálnice A1 dostavěné a to při rumunském tempu výstavby může být klidně už příští rok.

Zdárně jsme tedy dorazili do města Deva, v pozdním večeru jsme dali kafe u Lukoilu a vyrazili po zbrusu nové dálnici směrem na Sibiu. Asi 100km úsek jsme profrčeli rychlostí blesku a kolem deváte jsme zaparkovali u místního motelu, který ještě krátkou dobu bude žít z nedostavěného, asi 15km úseku dálnice, která kolem něho v budoucnu nepovede.

K večeři jsme si objednali výbornou polévku "Ciorba de Legume", což je zeleninová variace tradiční nakyslé rumunské polévky, kterou můžete mít v mnoha provedeních. Polévky je obvykle téměř půl litru s pečivem, zakysanou smetanou a pálivou feferonkou, takže zapomeňte, že byste si objednali ještě další chod. S obdivem sledujeme řidiče kamionů, kteří si v podstatě tak, jak do motelu přicházeli, postupně všichni objednali vepřové koleno, ovšem v rozměrech tak pro 4 konzumenty. Jó řidič, ten zkrátka tvrdej chleba má.

Druhý den jsme pokračovali po dálničním obchvatu města Sibiu směrem na Brašov. Těšili jsme se, že opět uvidíme impozantní vrcholy pohoří Fagaraš, nicméně počasí bylo proti nám a vlastně ani kousek z té nádhery nám tentokrát neukázalo, protože mlha byla neproniknutelná. Bez emocí jsme tedy dosáhli Brašova a pokračovali směrem na Bacau do národního parku pohoří Vrancea, kterým jsme si chtěli zkrátit cestu do našeho cíle města Focsani. Nicméně na výjezdu z města Ojdula jme se dostali na původní typickou rumunskou prašnou silnici plnou děr a výmolů, takže jsme se vrátili na hlavnmí trasu a pokračovali po beproblémové hlavní silnici mírnou oklikou přes město Onesti. Jak jsme se později dozvěděli, úsek silnice za Ojdulou je poslední, asi 10km část, která ještě nebyla dostavěna a zbytek trasy naší původní zamýšlené zkratky je již nová prvotřídní asfaltka. Nicméně do Focsani jsme dorazili. Sice oklikou, ale bez problémů. Obrovským překvapením pro nás byly hromady sněhu na okraji města, navežené do okolí velkých supermaketů. Jak jsme se později dozvěděli, byla zde zhruba tři týdny zpátky sněhová kalamita, která úplně ochromila chod města a přívaly sněhu bylo nutné vyvážet z centra na okraj. Co by za to dala naše horská střediska, která si tuto zimu sněhu moc nedopřála. Ve Focsani jsme se ubytovali v hotelu Ambasador, který jsme měli vyhlídnutý na internetu a který nás svojí skutečnou úrovní nezklamal. Večer tu dokonce hrála živá hudba.

Živou hotelovou produkci jsme oželeli, protože jsme byli pozváni na večeři zástupci společnosti Senator, od které jsem se chystal koupit první, víceméně propagační dodávku vína. Přivítali nás dva bratři zastupijící rodinnou společnost a asijská manželka staršího z nich, která má na starosti mezinárodní obchod. Večer se odehrával v živé diskuzi, ochutnávání vybraných druhů vín a místních specialit. Vína, která jsme ochutnali, byla skvělá, což mě uklidnilo a věděl jsem, že jsem na správné adrese. Zbývalo jen vybrat ta, která druhý den koupím a přivezu domů.

Následujícího dne jsme s doprovodem mladšího z bratrů zamířili do sídla vinařství Senator. Nutno dodat, že jsme jeho SUV sotva stačili, když se po okresních cestách řítil rychlostí větší než 120km/h. Každopádně jsme dorazili a těšili se na prohlídku a další degustaci.

Sídlo vinařství je moderní technologický areál, kterému chybí pouze zpevněné venkovní plochy, jejichž výstavba je plánována na letošní rok. Výrobnu reprezentuje řada nerezových tanků s nedílnou poznámkou o pořízení z dotací evropské unie, plně automatizovaná plnící linka 0,75l lahví, moderní velín a přilehlé prostory, včetně degustační místnosti, kterou jsme využili k další ochutnávce, zde vyráběných vín. Pod halou s nerezovými tanky je umístěn sklep se stálou celoroční teplotou, kde jsou umístěny dubové sudy pro zrání barikových vín.

Ochutnávka byla skvělá, stejně tak, jako ochutnávka čerstvých mladých vín přímo z nerezových tanků. Vzhledem k tomu, že jsme ten samý den pokračovali domů, byli jsme rádi, že u každé ochutnávky byl odplivovací kyblík, který možná zachránil naše řidičské průkazy:-).

Cesta zpátky byla v podstatě stejná, jako cesta tam. Fagaraš byl opět zahalen neproniknutelným závojem mlhy, stejně jako katedrála ve vesnici Lipova lešením, takže kromě skvělého automatového kafe u pumpy značky Petrom na rumunsko-maďarské hranici, nebylo nic zvláštního, o čem bychom se měli zmínit. Možná pouze o tom, že maďarská vesnice Mako s příšernou silnicí již byla uzavřena a já doufám, že příště tu již bude prvotřídní povrch rumunského standardu :-)).

A to nejdůležitější na závěr: Vína jsme přivezli a uložili do sklepa se stálou teplotou 9°C. Jak dlouho tam vydrží je již také na vás.

.